Přeskočit na obsah

Amde Syjon I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Amde Syjon I. (ge'ez: ዐምደ, ጽዮን)
Etiopský císař (neguse negest/nəgusä nägäst)
Portrét
Vyobrazení Amde Syjona v rukopisu z 15. století.
Doba vlády1314 – 1344[1]
Úplné jménoGebre Meskel I. (ge'ez:ገብረ መስቀል) (trůnní jméno)
NáboženstvíEtiopské pravoslavné křesťanství
Narození?
Etiopské císařství
Úmrtí1344
Etiopské císařství
PředchůdceWedem Arad
NástupceNywaje Krystos
PotomciNywaje Krystos, Sef Asygydy
DynastieŠalomounovci
OtecWedem Arad či Kydyme Asygydy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Amde Syjon I.[pozn. 1] (ge'ez: ዐምደ ጽዮን [Amdä ṣəyon]; amharsky አምደ ፅዮን [āmde ṣiyōn]; jméno znamená „Sloup Sionu“; ? – 1344)[2] byl etiopský císař z Šalomounovské dynastie vládnoucí v letech 1314 až 1344. Trůnním jménem se jmenoval Gebre Meskel I. (ge'ez:ገብረ መስቀል, v překladu „Služebník kříže“).[3] Amde Syjon úspěšně celou řadu válek, zejména proti muslimům jihovýchodně od původního etiopského území. Jednalo se o jednoho z nejúspěšnějších etiopských císařů, který výrazně rozšířil území Etiopie anexí řady menších států.[3] Jeho nástupci tato území trvale udrželi jako součást Etiopie, což vedlo k postupné christianizaci rozsáhlých území.[1]

Hlavní zdroj informací o Amde Syjonovi představuje stará etiopská kronika v jazyce geez s názvem Slavná vítězství. Název kroniky se později přenesl jako označení období vlády Amde Syjona.[4] Kronika však pochází z doby o 100 let mladší a přisuzuje mu i úspěchy jeho následníků.[5][6][7] Britský historik Edward Ullendorff ho označil za jednoho z nejvlivnějších etiopských císařů.[8] Jeho předchůdcem byl Wedem Arad (1299–1314) a nástupcem Nywaje Krystos (1344–1372).[9]

Předpokládá se, že otcem Amde Syjona byl jeho předchůdce Wedeme Arad, ač sám, zřejmě z důvodu křesťanských pravidel pro sňatky, tvrdil, že je synem Kydyme Asygydyho. V roce 1316 či 1317 vedl úspěšnou válku proti pohanskému Damotu a islámské Hadíji, v níž si obě území si podřídil. O několik let později obnovil kontrolu nad vzbouřenou provincií Enderta. Roku 1329 porazil Falaše. V letech 1321 a 1322 došlo k cestě císařova poselstva do Egypta, které vyzvalo mamlúckého sultána, aby přestal pronásledovat Kopty a pohrozil mu odkloněním toku Nilu a odvetou proti muslimům v Etiopii. V roce 1328 Amde Syjon poprvé vpadl do Ifatu. Jsou dochovány informace o několika islámských duchovních, kteří podněcovali vládce okolních islámských zemí ke společnému tažení proti Etiopii. Velká válka s muslimy proběhla pravděpodobně roku 1332, ač se také uvádí rok 1329. Válku zahájil ifatský správce Sabr ad-Dín I., který se chtěl zmocit etiopského trůnu a plánoval následnou islamizaci Etiopie. Válka skončila drtivým vítězstvím císaře. Následně se vzbouřil také Adal v čele s Džamal ad-Dínem, ale i toho Amde Syjon drtivě porazil. Obě strany vnímaly tyto války jako svatou válku za své náboženství. Amde Syjon uskutečnil modernizaci armády, která za jeho vlády začala poprvé ve větší míře užívat meče. Za vlády Amde Syjona došlo k rozvoji dálkového obchodu. Amde Syjon financoval etiopskou literaturu a právě z jeho doby pochází některá z nejvýznamnějších a nejstarších etiopských literárních děl, jako je Kebra Nagast.

Raný život

[editovat | editovat zdroj]

Otcem Amde Syjona byl pravděpodobně předchozí císař Wedeme Arada vládnoucí v letech 1299 až 1314.[1] Mniši, které vedl Basalota Michal (Mikael), obvinili Amde Syjona z incestu, jelikož si vzal za manželku konkubínu svého otce jménem Džan Mengeša, a pohrozili mu exkomunikací. Amde Syjon tvrdil, že jeho otcem byl ve skutečnosti Wedeme Aradův bratr Kydyme Asygydy. Podle kroniky moderně prozkoumané v Paříži nechal zbít opata Anorewa ze Segadže a další mnichy vyhnal do regionů Dembija a Begemder.[10]

Raná válečná tažení

[editovat | editovat zdroj]

Taddesse Tamrat uvedl, že nalezl dobovou poznámku v rukopise uloženém v ostrovním klášteře na jezeře Hajk, který zmiňuje, že v roce 1309 etiopského kalendáře, tedy v roce 1316 či 1317 císař Amde Syjon úspěšně válčil proti pohanskému Damotu i islámské Hadíji.[11][12] Text zmiňuje, že po dobytí Damotu i Hadíje mnozí obyvatelé uprchli do jiných oblastí. Zpočátku císař kontroloval dobytá území minimálně, ale roku 1329 či 1332 Hadíju plně začlenil do Etiopie cestou na tažení proti Ifatu. Vládce Hadíje Amano odmítl navštívit císaře a platit mu tribut, jak ho dle kroniky naváděl islámský falešný prorok (prorok temnot) označený jako Belam.[13] Kronika uvádí: „Nejde ke králi Syjonovi. Nedává mu dary, když přijde proti tobě, neboj se ho, protože bude vydán do tvých rukou a ty ho s jeho armádou zahubíš.“[13]

Územní rozsah Etiopie na počátku vlády Amde Syjona označen bílou barvou. Svislé čáry zobrazují území pod islámskou kontrolou a vodorovné čáry území pod pohanskou kontrolou. Šipky zobrazují směry císařových tažení. Mapa pochází z knihy Church and State in Ethiopia, 1270-1527 od Taddesse Tamrata.

Císař tak do Hadíje vpadl a zajal Amana i mnoho jeho poddaných, avšak Belam měl uprchnout do Ifatu. Dobytí Hadíje bylo přelomové pro dějiny oblasti a císař plánoval dobývat muslimská území dále na východ. Dobytí Hadíje zásadně ovlivnilo obchod, včetně obchodu s otroky, což vedlo ke zchudnutí východněji položených islámských států. Poprvé v dějinách došlo k ohrožení islámské moci v oblasti. Události také vedly ke vzniku aliancí mezi muslimskými státy Afrického rohu.[14] Stejný rok (1316 či 1317), kdy císař dobyl na jižním pohraničí Damot a Hadíju, válčil severněji proti oblasti Godžam.[15]

Severní tažení

[editovat | editovat zdroj]

Po úspěšném jižním tažení z roku 1316 či 1317 se Amde Syjon přesunul na sever s cílem upevnit zde moc.[1] Severní tigrajská provincie Enderta si od vzniku Etiopského císařství v roce 1270 upevňovala svou autonomii. První etiopský císař Jykuno Amlak zde dosadil tigrajského správce jménem Ingida Ingzi, po jehož smrti nastoupil jeho syn Tesfane Igzi, který získal rozsáhlou moc a nárokoval si staré aksúmské tituly hasgwa a akabé tsentsen, čímž narušoval amharskou moc Šalomounovské dynastie. Roku 1305 Tesfane Igzi defacto vyhlásil nezávislé království a v roce 1318 či 1319 není při nástupu jeho syna jménem Jaibika Igzi nijak zmíněn etiopský císař.[15] Jaibika Igzi se vzbouřil a nabídl spolupráci etiopskému správci nedalekého Tembienu. Císař do Enderty vpochodoval s armádou, zabil Jaibiku Igziho a tituly rozdal lidem z jiných etiopských oblastí. Dosazení správci zde nebyli oblíbení a místní kronikář je popsal jako „muži, kteří se nenarodili z Adama a Evy a byli nazýváni Halestijotati“, což doslova znamená „bastard smíšeného nebo nízkého původu“.[16]

Jako oporu své moci v Tigrajsku založil vojenskou kolonii Amba Senajata, kde žili vojáci, kteří nebyli Tigrajové. Za velitelku tábora jmenoval svou královnu manželku jménem Bilén Saba. Obyvatelstvo se proti amharské nadvládě opakovaně bouřilo. Pro neúspěchy císařovy manželky jmenoval jako správce jednoho ze svých synů jménem Bahr Seged, který později, roku 1328, dostal do správy také přímořské oblasti s názvem Majkele Bahr (mezi řekami a moři).[16] V roce 1329 Amde Syjon táhl do severních provincií Simien, Wegera, Tselemt a Tsegede, kde žila početná židovská komunita Falašů a mnozí obyvatelé také konvertovali k judaismu.[17] Amde Syjon také úspěšně táhl do boje proti muslimům na území dnešní Eritreje.[18] Během tohoto válečného tažení se císař setkal s mnichem Ewostatewem, který mířil do Arménie a později výrazně ovlivnil teologická přesvědčení části etiopské církve a společnosti.[18]

Východní tažení

[editovat | editovat zdroj]

K hlavnímu, a to úspěšnému, tažení proti muslimům z Ifatu a Adalu došlo pravděpodobně roku 1332[19], ale uvádí se také rok 1329.[20]

Vztahy s Mamlúky a Ifatem

[editovat | editovat zdroj]
Dobové územní členění Etiopie. Velkými písmeny správní celky prvního řádu, menšími písmeny nižší územní jednotky. Mapa užívá transkripci do angličtiny.

Kolem roku 1320 egyptský mamlúcký sultán an-Násir Muhammad začal tvrdě pronásledovat Kopty a ničit kostely. Amde Syjon vyslal v letech 1321 až 1322 do Káhiry vyslance, kteří pohrozili, že pokud an-Násir Muhammad nepřestane pronásledovat křesťany, tak se císař pomstí na muslimech v Etiopii, odkloní tok Nilu a na Egypt zaútočí.[21] Sultán vzkaz ignoroval, avšak strach z možného odklonění Nilu měla egyptská správa již po řadu staletí.[22] Při návratu vyslanců ifatský správce Haqq ad-Dín I. uvěznil vyslance Tijaintaje, pokusil se ho přinutit konvertovat k islámu, což odmítl, tak ho zabil.[23] Amde Syjon na vraždu vyslance reagoval roku 1328 útokem na Ifat V první bitvě dle etiopských kronik zvítězil s pouhými sedmi jezdci. Následně větší armáda dobyla hlavní město sultanátu a císař odvezl mnoho zlata, stříbra, bronzu, olova a oděvů. Amde Syjon plenil okolní islámské oblasti, jako království Harla, a jednotlivé oblasti Ifatu, zabil mnoho obyvatel, ničil města a mešity a odváděl mnoho zajatců.[22][24] Okolní islámské státy zaútočily na Etiopii, jelikož si jejich vládci mysleli, že císařova armáda bude po předchozích taženích oslabená. Obyvatelé Gebelu a Wargaru, pravděpodobně etnikum Wardžíhů, zaútočili na křesťanské oblasti a plenili je. Lidé z oblastí Medra Zega a Manz také zaútočili na císařskou armádu, která je porazila, přičemž v boji zemřel Dedadir, syn Haqqa ad-Dína I.[17][18]

Příčiny

[editovat | editovat zdroj]

Slavná vítězství, nejdůležitější pramen k válkám Amde Syjona, uvádí dlouhodobou válečnou kampaň v údolí řeky Awaš, která začala 18. února. Jiný pramen k danému roku uvádí vítězství nad deseti králi.[25] Touha muslimů po další válce s Etiopií byla motivována obavami z ohrožení islámu v oblasti a ztrátou obchodních příležitostí.[14] Válku podněcovali také duchovní. Muž, kterého etiopské kroniky popisují jako falešného proroka, roku 1316 či 1317 uprchl z Hadíji do Ifatu, kde působil jako poradce Sabr ad-Dína, kterému předával lživé informace, aby ho přesvědčil k útoku na Etiopii. Etiopská kronika uvádí: „Falešný prorok odešel ze země do Ifatu a žil zde a propagoval své falešné učení. Když ho Säbrädín požádal o radu, odpověděl mu: „Království křesťanů nyní směřuje ke svému konci a bylo nám dáno. Ty budeš vládnou v Sionu (Etiopii). Jdi, přejdi (hory) a bojuj proti králi křesťanů, porazíš ho a budeš vládnout jemu a jeho lidem.“[14] Náboženský vůdce kádí Salih s titulem podněcoval nepokoje v oblastech Adal a Mora. Právě on měl velký vliv na politiku a prý shromáždil „islámské armády, krále a vládce proti Etiopii.“[26] V reakci na tyto události Sabr ad-Dín I., správce Ifatu a bratr a nástupce Haqqa ad-Dína I., zabavil zboží z etiopské obchodní karavany mířící do Etiopie z přístavu Zeila, stejně jako to v minulosti udělal jeho bratr. Amde Sejon mu napsal: „Ukradl jsi zboží patřící mně, které jsem získal za velké množství zlata a stříbra, jež jsem svěřil obchodníkům. Uvěznil jsi obchodníky, kteří pro mě obchodovali.“[22]

Tažení do Ifatu

[editovat | editovat zdroj]

Ifatský správce Sabr ad-Dín I. nepovstal za nezávislost, ale s cílem se stát etiopským císařem a donutit Etiopany konvertovat k islámu. Sabr ad-Dín I. uvedl: „Přeji si být králem celé Etiopie. Budu vládnout křesťanům podle jejich zákonů a zničím jejich kostely… Dosadím guvernéry do všech etiopských provincií jako král Sionu. Přestavím kostely na mešity. Podmaním si a obrátím krále křesťanů na své náboženství, jmenuji ho správcem provincie a pokud konverzi odmítne, předám ho jednomu z pastýřů, zvaných Warjeke (Wardžíhové), aby se stal chovatelem velbloudů. Pokud jde o královnu Džan Mengešu, jeho manželku, zaměstnám ji mletím obilí. Usadím se v Maradě (Teguletu), hlavním městě království.“[27]

Sabr ad-Dín I. po svém prvním nájezdu jmenoval správce sousedních a blízkých oblastí Fatagaru a Alamalé a také vzdálených oblastí, jako je Damot, Amharsko, Angot, Enderta, Begember a Godžam, ač nad nimi neměl žádnou kontrolu. V hlavním městě Teguletu plánoval nechat vysadit katu jedlou, jejíž konzumaci povoluje islám, ale zakazuje etiopská církev Tewahedo.[28]

K povstání Sabra ad-Dína se přidala nedaleká islámská etiopská oblast Dewaro. Zmínka o tomto povstání představuje nejstarší zmínku o Dewaru. Dewaro vedl správce Hajdera. K povstání se také přidala Hadíja vedená Amenem. Sabr ad-Dín rozdělil armádu na tři části, jedna táhla severozápadním směrem do Amharska, druhá na sever do Angotu a třetí, kterou vedl osobně, na západ do Šewy.[29]

Amde Syjon mobilizoval své vojáky a zaplatil je zlatem a stříbrem. Dobový kronikář zapsal: „Za jeho vlády se zlato a stříbro vyskytovalo hojně jako kamení a krásné oblečení bylo stejně běžné jako listí stromů nebo tráva na polích.“[30] Navzdory rozsáhlému obdarování mnozí vojáci armádu opustili kvůli suchému podnebí a neschůdnému horskému terénu bez vybudovaných cest. Dne 24. jekatitu císař porazil Sabra ad-Dína a zahnal ho na útěk. Brzy na to Amde Syjon dobyl a zničil hlavní město a zabil mnoho vojáků, ale Sabr ad-Dín opět uprchl. Při rozhodujícím útoku na povstalecký tábor bylo zabito mnoho mužů, žen a dětí, odvlečeno mnoho zajatců a odneseno mnoho zlata, stříbra, oblečení a šperků.[29]

Sabr ad-Dín dále prchal žádal o mír císařovu manželku Džan Mengešu, která mu odepsala, že dokud se nevzdá Amde Syjonovi, tak císař neopustí Ifat.[29] Když povstalci došlo, že další boj je marný, tak vyhledal císaře v jeho táboře a vzdal se. Císařovi dvořané požadovali popravu Sabra ad-Dína, ale ten ho pouze uvěznil. Amde Syjon za nového správce Ifatu dosadil Džamala ad-Dína I., bratra svrženého správce. Zatímco Ifat byl poražen, tak sousední provincie Adal a Mora se právě vzbouřily.[31]

Tažení do Adalu

[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhých tažením se část císařových vojáků vyslovila pro návrat domů. Amde Syjon odmítl a řekl jim „Neopakujte předemnou, co jste právě řekli. Neodejdu, dokud proti mně nepřestanou válčit bezbožní muslimové. Já jsem král všech muslimů v Etiopii a důvěřuji v Boží pomoc.“[32] Nový správce Ifatu také požádal o možnost vrátit se domů a dal císaři mnoho darů s tím, že jeho země je zničená. Slíbil, že pokud se vrátí do Ifatu, budou on a jeho poddaní sloužit císaři a taktéž všichni etiopští muslimové. Císař odmítl a uvedl: „Dokud na mě budou útočit vlci a psi, synové zmijí a děti zla, kteří nevěří v Syna Božího, tak se nevrátím do svého království. Pokud bych odšel, aniž bych se dostal až do Adalu, nebyl bych synem své matky a neměl bych být nazýván mužem, ale ženou.“[32]

Proběhly dva střety s muslimy.[32] V noci se muslimové vrátili ve větším počtu a napadli císařskou armádu připravující tábor. Útoku se účastnily adalské klany Gebela, Lebekela, Wargar, Paguma a Tiqo. Islámský voják zezadu udeřil císaře mečem, prořízl mu opasek a brnění, ale císař se dokázal otočit a útočníka zabít kopím.[33] Podle skotského cestovatele Jamese Bruceho, který koncem 18. století navštívil Etiopii, nepřátelští agenti z Hararu infiltrovali císařskou armádu, ale císař je odhalil, nechal zatknout a popravit.[34] Císařská armáda v bitvě zvítězila a císař vyslal nové jednotky, které v bitvě nebojovaly, aby pronásledovaly přeživší nepřátele. Nepřátelé byli dostiženi na břehu nedaleké řeky a zabiti, čímž armáda získala mnoho oblečení, mečů, luků a šípů.[35]

Džamal ad-Dín, ač ho do funkce jmenoval ifatského správce dosadil císař, se přidal k adalskému vládci imámu Sálihovi, který následně mobilizoval své jednotky. Etiopskou armádu Džamal ad-Dín a Sálih obklíčili v bitvě u Das. Císař byl nemocný, ale přesto jeho armáda zvítězila.[36] Císař následně vedl armádu proti adalskému hlavnímu městu Talag, kde se vzdali správcův bratr a tři synové. Císař porazil dalšího vládce, vrátil se do Ifatu a přinutil Džamal ad-Dína vydat mu všechny odpadlíky od křesťanství. Nejprve byli vydáni kněží, jáhni a vojáci, z nichž každý dostal 30 ran a byl zotročen. Poté císař žádal vydání všech zrádců, což Džamal ad-Dín odmítl, a tak císař Ifat zpustošil a dosadil za správce Násira ad-Dína, dalšího z bratrů Sabr ad-Dína.[36]

Císař závěrem svého tažení vedl armádu do Guétu, kde zabil mnoho mužů a unesl mnoho žen a dobytka. Následně zaútočil na oblast současného Somalilandu, kde porazil skupinu Harla. Poté vstoupil do města Dilhoja v reakci na násilnosti, při nichž muslimští obyvatelé upálili křesťanské muže a ženy. Císařské tažení pokračovalo do Degwi proti Wardžíhům, kteří zavraždili křesťanské poutníky. Kampaň byla úspěšná a kronika popsala Wardžíhy jako „velmi hřísné, kteří neznali Boha a nebáli se ani lidí.“[36] Na konci prosince zpustošil oblast Šarcha a uvěznil jejího správce Josefa.[37]

Tyto války značně rozšířily území Etiopie. Etiopie připojila Dewaro, Bale a další islámské oblasti a poprvé se etiopské území rozšířilo východně od řeky Awaš. Po skončení této kampaně se císař vrátil do Etiopské vysočiny a již nikdy nevkročil území ovládaná muslimy. Není známa jediná bitva, kterou prohrál. Jeho hrobka se pravděpodobně nachází v Adi Kelebes.[38][39]

Datování

[editovat | editovat zdroj]

Není jisté, jakého roku proběhlo rozsáhlé vítězné tažení císaře Amde Syjona. V překladu Slavných vítězství předpokládá George Huntingford rok 1329, který uváděl koncem 18. století skotský cestovatel James Bruce. Huntingford pro rok 1329 argumentuje tím, že Slavná vítězství uvádí, že císař při tažení slavil Velikonoce 28. den měsíce Mijazja, což odpovídá 24. dubnu Gregoriánského kalendáře, který sedí odpovídá právě na rok 1329.[20][40] Obecná shoda však uvádí rok 1332, což tvrdí např. historici August Dillmann, Carlo Conti Rossini a Enrico Cerulli.[19] Taddesse Tamrat odkazuje, že jiný starý dokument uvádí, že k tažení došlo osmnáctý rok císařovy vlády, což opět odpovídá roku 1332.[26]

Armáda

[editovat | editovat zdroj]

Armáda Amde Syjona se podobala armádě z dob Aksúmu.[41] Armáda se skládala ze dvou části: centrální armáda byla účinnější a bližší dvoru, lokální milice řešily místní krize. V případě potřeby obě části bojovaly společně a místním jednotkám velel místní hodnostář.[42] Jádro armády tvořily jednotky zvané Čewa (geez: ጼዋ [tsewa/cewa], amharsky ጨዋ [čewa]. Jeden pluk měl tisíc mužů.[43] Každý pluk měl přidělené léno (gult), z jehož půdy žil.[43] Ve Slavných vítězstvích se píše: „Z Amharska, Šewy, Godžamu a Damotu, kteří byli vycvičeni k válce, oblečeni ve zlatě, stříbru, drahých oděvech, lučištníci, kopiníci, jezdci a pěšáci se silnýma nohama vycvičení k válce. Když jdou do války, bojují jako orli a běhají jako divoké kozy, (pohyb) jejich nohou je jako kutálení kamenů a jejich zvuk je jako burácení moře, jak praví prorok Heregel: „Slyšel jsem zvuk křídel andělů jako hluk tábora.“ Takoví byli vojáci Amde Syjona, plní sebevědomí ve válce.““[25]

Centrální armáda se skládala z pluků, z nichž každý měl své jméno (např. Keste-Nihb, Hareb-Gonda či Tekula). Nezávislé pluky soupeřily o přízeň císaře, který je živil a šatil.[44][35] Plukům veleli důvěryhodní velitelé, např. císařův syn Sef Asygydy či císařův švagr.[45] Šimišehal, velitel pluku Keste-Nihb, byl popisován spolu s velitelem pluku Inze-Ajgeb jako císařův nejoblíbenější. Uvádí se, že byl nešťastný z císařova zranění v bitvě u Hagery.[42] Specializované pluky byly pravděpodobně vybírány z nejlepších vojáků. Používaly se, když byla nutná rychlá reakce, a jejich velitelé zároveň v krizových situacích sloužili jako guvernéři nestabilních provincií.[45] Centrální armáda se také skládala z regionálních plůků podobným místním milicím. Jejich vojáci byli verbováni v nově dobytých provinciích ze zajatců, zatímco jiní zajatci se stali otroky.[45] Kvůli velikosti pluků docházelo mnohdy k jejich rozdělování. Je zaznamenán případ z roku 1332 (či 1329), kdy jedna část Damotského pluku bojovala proti Falašům na severní hranici, zatímco druhá část bojovala proti Ifatu.[46]

Arabský historik z Damašku Íbn Fadlalláh al-Umarí (nar. 1301, zemřel 1349) o etiopské armádě v době vlády Amde Syjona napsal: „Jejich válečné zbraně jsou luky s šípy podobající se nussábu, meče, oštěpy a kopí. Někteří válečníci bojují s meči a s úzkým a dlouhým štítem, ale jejich hlavní zbraní je oštěp, který se podobá kopí. Někteří válečníci střílí šipky podobné krátkým šípům dlouhými luky podobnými kuším.“[46] Hlavní zbraní etiopských vojáků byly luky, kopí a štíty. Meče se v Etiopii před Amde Syjonovou modernizací vyskytovaly velmi zřídce, tudíž se používaly spíše k ceremoniálním účelům.[47] Muslimské armády v Africkém rohu popisuje Umarí jako vyzbrojené „meči, dýkami a železnými tyčemi“, což značí, že místní muslimové měli lépe vyzbrojenou armádu, patrně kvůli jejich snažšímu kontaktu s technologicky rozvinutějšími arabskými zeměmi.[47] Etiopská armáda měla obvykle početní převahu díky výrazně hustějšímu zalidnění úrodné Etiopské vysočiny, než jakou měly muslimské aridní oblasti. Amde Syjon zmodernizoval etiopskou armádu, pravděpodobně nechal nakoupit v zahraničí řadu mečů a podařilo se mu vytvořit jeden celý pluk vyzbrojený meči.[48] Amde Syjon také vytvořil specializovaný pluk štítonošů sloužící k ochraně lukostřelců.[48]

Obchod a kultura

[editovat | editovat zdroj]
Dopis od Amde Syjona psaný jazykem a písmem geez uložený ve Vatikánské apoštolské knihovně.

Obchod za vlády Amde Syjona vzkvétal. Při archeologických výzkumech bylo nalezeno v pokladnicích v etiopských kostelech a klášterech mnoho mincí, textilií a dalších předměty pocházejících z Byzantské tíše. Taddesse Tamrat uvedl, že Amde Syjon měl za poradce syrského křesťana z Damašku, díky čemuž měl k dispozici informace o dění na Blízkém východě.[41]

Jedny z nejstarších děl etiopské literatury pochází právě z doby vlády Amde Syjona. Kebra Nagast byla údajně přeložena z arabštiny právě za vlády Amde Syjona. Z doby vlády Amde Syjona pochází také knihy: Kniha záhad nebe a světa (Mešafa Mestira Samaj Wamedr), kterou napsal Jiří (Gijorgis) ze Segly či Historie Alexandra Velikého (Zena Eskender), román, v němž se Alexandr Veliký stane křesťanským svatým. Podle tradice zpracované Ullendorffem došlo v této době k revizi překladu Bible do geezu.[49] Za vlády Amde Syjona došlo ke složení čtyř z Písní vojáků psaných v amharštině. Jedná se o nejstarší známý amharský text. Jednalo se také o prvního etiopského vládce, který prokazatelně daroval peníze etiopské komunitě v Jeruzalémě na knihovnu.[50]

Za vlády Amde Syjona se začaly v Etiopii psát státem financované životopisy císařů, které pozitivně líčily Šalomounovskou dynastii. Životopis Amde Syjona se soustředil zejména na války s muslimy a líčil císaře jako mesiáše zachraňujícího křesťanský národ.[51] Kronika Slavná vítězství je nesrovnatelně podrobnější než jakýkoli starší etiopský spisy.[52]

Císařův kůň jako první kůň v dějinách Etiopie dostal jméno, z čehož se později vyvinula tradice, že etiopští císaři a hodnostáři dali svému jednomu koni jméno, které pak také sami používali (tzv. koní jméno).[53]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Možné transkripce Amde či Amde a Syjon/Tsyjon/Cyjon/Sejon/Tsejon/Cejon.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Amda Seyon I na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d MANTEL-NIEĆKO, Joanna; NOSNITSIN, Dennis. Encyclopaedia Aethiopica: A-C. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2003. Kapitola Amdä Ṣəyon I, s. 228. (anglicky) 
  2. ↑ Amda Seyon I [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2025-10-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b The New Encyclopædia Britannica. Chicago: [s.n.], 1992. (15. edice). Kapitola Amda Tseyon, s. 321. (anglicky) 
  4. ↑ HASSEN, Mohammed. The Oromo of Ethiopia, 1500-1850: With special emphasis on the Gibe region. Londýn: University of London, 1983. Dostupné online. S. 15. (anglicky) 
  5. ↑ CHEKROUN, Amélie. Harar as the capital city of the Barr Saʿd ad-Dīn (first half of the 16th century): from its emergence to its fortification. Annales d’Éthiopie. Roč. 26, čís. 34. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ KROPP, Manfred. La réédition des chroniques éthiopiennes: perspectives et premiers résultats. Paříž: [s.n.], 1982-1984. S. 49-72. (francouzsky) 
  7. ↑ DERAT, Marie-Laure. Elaboration et diffusion du récit d’une victoire militaire : la bataille de Gomit, décembre 1445. Oriens Christianus. Hefte für die Kunde des christlichen Orients. 2002, roč. 86, s. 99–100. (francouzsky) 
  8. ↑ ULLENDORFF, Edward. The Glorious Victories of 'Amda Ṣeyon, King of Ethiopia. Bulletin of the School of Oriental and African Studies. Londýn: University of London, 1966, roč. 29, čís. 3, s. 600–611, konkrétně 600. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ BRUCE, James. Travels to discover the source of the Nile, in the years 1768, 1769, 1770, 1771, 1772, and 1773. Příprava vydání Alexander Murray. 2. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1790 (ed. 1805). Dostupné online. S. 4, 5. (anglicky) 
  10. ↑ HUNTINGFORD, George Wynn Brereton. The Glorious Victories of Amda Seyon, King of Ethiopia. Oxford: Oxford University Press, 1965. S. 66. (anglicky) 
  11. ↑ TAMRAT, Taddesse. Church and State in Ethiopia. Oxford: Clarendon Press, 1972. Dostupné online. S. 135. (anglicky) 
  12. ↑ WALKER, Bethany. The Oxford Handbook of Islamic Archaeology. [s.l.]: Oxford University Press, 2020. ISBN 9780199987870. S. 427. (anglicky) 
  13. ↑ a b PANKHURST, Richard. The Ethiopian Borderlands: Essays in Regional History from Ancient Times to the End of the 18th Century. Asmara: Red Sea Press, 1997. Dostupné online. ISBN 9780932415196. S. 78. (anglicky) 
  14. ↑ a b c Tamrat, s. 137.
  15. ↑ a b Tamrat, s. 73.
  16. ↑ a b Tamrat, s. 74.
  17. ↑ a b Pankhurst 1997, s. 79.
  18. ↑ a b c Tamrat, s. 77.
  19. ↑ a b The Glorious Victories (Ullendorf), s. 605.
  20. ↑ a b Huntingford, s. 53.
  21. ↑ Pankhurst 1997, s. 40.
  22. ↑ a b c Pankhurst 1997, s. 41.
  23. ↑ TRIMINGHAM, Spencer. Islam in Ethiopia. Oxford: Oxford University Press, 1952. Dostupné online. S. 71. (anglicky) 
  24. ↑ HASSEN, Mohammed. The Oromo and the Christian Kingdom of Ethiopia: 1300-1700. [s.l.]: Boydell & Brewer, 2015. Dostupné online. ISBN 9781847011176. S. 70. (anglicky) 
  25. ↑ a b The Glorious Victories (Ullendorf), s. 600.
  26. ↑ a b Tamrat, s. 138.
  27. ↑ PANKHURST, Richard. The Ethiopian Royal Chronicles. Addis Abeba: Oxford University Press, 1967. S. 15. (anglicky) 
  28. ↑ Pankhurst 1997, s. 42.
  29. ↑ a b c Pankhurst 1997, s. 43.
  30. ↑ Pankhurst 1967, s. 16.
  31. ↑ Pankhurst 1997, s. 44.
  32. ↑ a b c Pankhurst 1967, s. 18.
  33. ↑ Pankhurst 1967, s. 19–20.
  34. ↑ BRUCE, James. Travels to discover the source of the Nile, in the years 1768, 1769, 1770, 1771, 1772, and 1773. Příprava vydání Alexander Murray. 2. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1790 (ed. 1805). Dostupné online. Kapitola Amda Sion, s. 5–60. (anglicky) 
  35. ↑ a b Pankhurst 1967, s. 20.
  36. ↑ a b c Pankhurst 1967, s. 45.
  37. ↑ Huntingford.
  38. ↑ Pankhurst 1997, s. 67.
  39. ↑ KEBEDE, Amare; HENZE, Paul. Mysteries Of Maryam Nazre. ITYOP̣IS – Northeast African Journal of Social Sciences and Humanities. Mekele: Univerzita Mekelle. Roč. 2016, čís. Extra Issue II, s. 126–136, konkrétně 132. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Side-by-side Easter calendar reference for the 14th century (pravoslavná data Velikonoc) [online]. [cit. 2025-10-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ a b Tamrat, s. 89.
  42. ↑ a b Tamrat, s. 90.
  43. ↑ a b MORDECHAI, Abir. Ethiopia and the Red Sea: The Rise and Decline of the Solomonic Dynasty and Muslim European Rivalry in the Region. Routledge. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2013. Dostupné online. ISBN 9781136280900. (anglicky) 
  44. ↑ Tamrat, s. 135.
  45. ↑ a b c Tamrat, s. 91.
  46. ↑ a b Tamrat, s. 92.
  47. ↑ a b Tamrat, s. 93.
  48. ↑ a b Tamrat, s. 94.
  49. ↑ ULLENDORFF, Edward. Ethiopia and the Bible. Oxford: University Press for the British Academy, 1968. S. 32, 35. (anglicky) 
  50. ↑ Tamrat, s. 251.
  51. ↑ DE LORENZI, James. Guardians of the Tradition: Historians and Historical Writing in Ethiopia and Eritrea. Rochester: University of Rochester Press, 2015. ISBN 9781580465199. S. 18. (anglicky) 
  52. ↑ PANKHURST, Richard. The Ethiopians: A History. [s.l.]: [s.n.], 2001. ISBN 0631224939. S. 57. (anglicky) 
  53. ↑ PANKHRUST, Richard. The Early History of Ethiopian Horse-Names. [s.l.]: [s.n.], 1989. Dostupné online. S. 197-206. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HUNTINGFORD, George Wynn Brereton. The Glorious Victories of Amda Seyon, King of Ethiopia. Oxford: Oxford University Press, 1965. (anglicky) 
  • PANKHURST, Richard. The Ethiopian Royal Chronicles. Addis Abeba: Oxford University Press, 1967. (anglicky) 
  • PANKHURST, Richard. The Ethiopian Borderlands: Essays in Regional History from Ancient Times to the End of the 18th Century. Asmara: Red Sea Press, 1997. Dostupné online. ISBN 9780932415196. S. 78. (anglicky) 
  • TAMRAT, Taddesse. Church and State in Ethiopia. Oxford: Clarendon Press, 1972. Dostupné online. (anglicky) 
  • ULLENDORFF, Edward. The Glorious Victories of 'Amda Ṣeyon, King of Ethiopia. Bulletin of the School of Oriental and African Studies. Londýn: University of London, 1966, roč. 29, čís. 3, s. 600–611, konkrétně 600. Dostupné online. (anglicky) 
Předchůdce:
Wedem Arad 		Etiopský císař
Amde Syjon I.
1314–1344 		Nástupce:
Nywaje Krystos
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Amde_Syjon_I.&oldid=25375054“