Slucké ghetto

Slucké ghetto bylo ghetto v běloruském městě Sluck, ve kterém došlo v období od srpna 1941 do 8. února 1943 k vraždám a násilným deportacím Židů z města a okolních vesnic v rámci holocaustu v Bělorusku, během okupace území Sovětského svazu ozbrojenými silami Třetí říše a jejich komplici za druhé světové války. Počet židovských obětí zavražděných během existence ghetta byl přibližně 18 000. Počet židovských obětí holocaustu v Bělorusku dosáhl téměř 800 000, zejména ve 300 běloruských ghettech.

Na památku obětí byly ve Slucku postaveny dva pomníky.

Židovská komunita ve Slucku

Sluck je město zmiňované již ve 12. století. První zmínka o židovské přítomnosti pochází z roku 1583 a na počátku 17. století už byla ve městě židovská komunita organizována. Kníže Radziwill, který v té době městu vládl, sem zval židovské obchodníky a řemeslníky a uděloval jim různé výhody. V roce 1655, když ruské armády napadly Bělorusko, Židé uprchli do Vilniusu, ale po skončení války se židovská komunita do Slucku vrátila a značně vzrostla. Slutsk se stal jedním z center židovské vzdělanosti a zdejší židovská komunita se stala jednou z největších a nejvlivnějších v Bělorusku. V 19. století tvořila více než 70 % obyvatel města. Židé se věnovali drobnému obchodu, různým řemeslným činnostem nebo zahradnictví. Přestože počátkem 20. století význam města upadal a životní úroveň většiny členů komunity nebyla příliš vysoká, udržovalo město mj. 18 synagog a několik chederů. Kolem roku 1910 existovaly ve Slucku dvě soukromé židovské školy pro chlapce a v jedné z nich byla třída vyhrazená pro dívky.

Po nastolení sovětské moci v roce 1919 byly rozpuštěny židovské politické organizace, postupně byly likvidovány i židovské náboženské a společenské instituce a synagogy byly uzavřeny. Počet Židů ve Slucku se ve 20. a 30. letech 20. století po odchodu některých rodin do větších měst (Moskva, Leningrad, Minsk) snížil (v roce 1926 byl počet židovského obyvatelstva stanoven na 8 358, tedy 53,3 % z celkového počtu).

Historie ghetta

Sluck byl okupován ozbrojenými silami wehrmachtu po dobu 3 let, od 27. června 1941 do 30. června 1944. Poté, co bylo město dobyto německými silami, začala izolace Židů od zbytku obyvatelstva. Židé byli povinni nosit jednu Davidovu hvězdu na hrudi a jednu na zádech. Urážky a ponižování byly pravidlem, různými způsoby se prováděla i konfiskace židovského majetku. Důsledkem byly hlad, nedostatek lékařské péče a nemoci.

V srpnu 1941 byla většina Židů přemístěna do vymezené oblasti, jen zruční řemeslníci mohli zůstat tam, kde už byli. Obyvatelé ghetta, kteří nemohli pracovat, byli odvezeni a zastřeleni (Němci oznámili, že byli posláni na zemědělské práce), práceschopní byli nuceni pracovat v německých dílnách a továrnách, zejména v koželužnách.

Ve dnech 27. a 28. října 1941 proběhla ve Slucku ze strany německé policie a jejích litevských spolupracovníků akce, při které bylo nejen židovské obyvatelstvo, ale také velké množství nežidovských Bělorusů vyhnáno ze svých domovů. Kromě rabování bylo údajně zastřeleno 5 000 Židů; masakr označovaný jako slucký pogrom údajně organizovali Litevci a aktivně se jej účastnily i síly wehrmachtu a pomocná policie města Sluck složená z Bělorusů.

Němci následně vytvořili ve Slucku nové ghetto, které bylo obehnáno ostnatým drátem a přísně střeženo. V únoru 1943 podepsal šéf minské bezpečnostní policie obersturmbannführer Eduard Strauch dekret o likvidaci ghetta. Ta byla na rozdíl od událostí v říjnu 1941 pečlivě připravena a zorganizována, včetně použití plamenometů. Během 7. a 8. února 1943 bylo ghetto zcela vypáleno a všichni obyvatelé, více než 3000, byli upáleni zaživa nebo zastřeleni.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ghetto de Sloutsk na francouzské Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Slucké ghetto na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.