Ombudsman
Ombudsman je mimosoudní kontrolní úřad, který je státem pověřen k řešení stížnosti jednotlivců na jednání veřejné správy. V Česku se úřad oficiálně nazývá veřejný ochránce práv.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Slovo i institut vznikl ve Švédsku, kde byl ombudsman pověřen králem dbát na správné chování úředníků. V roce 1809 se institut ombudsmana dostal do švédské ústavy. Hromadného rozšíření se dočkal ale až v druhé polovině 20. století, v současné době je tento institut v různých formách rozšířen téměř ve 100 státech světa.
V některých zemích je institut ombudsmana oblíbený natolik, že existují i na nižších úrovních státu a samosprávy. Na celoevropské úrovni také existuje evropský ombudsman.
Etymologie
[editovat | editovat zdroj]Označení ombudsman má původ ve Švédsku a aktivní jazyková prostředí v jednotlivých zemích jej upravují do vlastních podob. V angličtině se ombudsmanovi říká public advocate, ve francouzštině défenseur des droits, ve španělštině defendor del pueblo, v italštině difensore civico, němčina potom využívá speciální označení pro zastánkyni lidských práv – ombudsfrau. Některé země upřednostňují ombudswoman, pro češtinu je optimální užití českého překladu v ženské nebo mužské verzi, aby se zabránilo jazykově groteskním složeninám cizího a českého slova typu „ombudsosoba“.[1]
Parlamentní ombudsman
[editovat | editovat zdroj]Parlamentní (tzv. pravý) ombudsman má tyto znaky:
- je volen parlamentem,
- měl by být politicky nezávislý,
- nemá oprávnění rušit či měnit státní rozhodnutí
- může provádět vlastní šetření.
Parlamentní ombudsman může mít všeobecnou nebo jen regionální působnost. Může se také specializovat jen na určitou oblast.
Další ombudsmani
[editovat | editovat zdroj]Funkci ombudsmana zavádí i některé soukromé firmy mimo státní správu či konkrétní úřady, aby ukázaly vstřícný přístup k zákazníkům nebo aby předcházely sporům vedeným přes média (reputační riziko). Na rozdíl od ombudsmana voleného parlamentem jsou však tito lidé obvykle placeni institucí, která je přijala (zaměstnala), takže jejich nezávislost může být zpochybněna. Pro nezbytnou nezávislost ombudsman nesmí být zaměstnancem instituce, jejichž příslušníků se zastává.[2] Takovou chybnou zkušenost učinily České dráhy a funkci, kterou by měl správně vykonávat jejich nadřízený orgán (ministerstvo dopravy), zrušily.[3]
Takto například v Česku funguje:
- ombudsman Českého rozhlasu
- ombudsman České televize
- ombudsman České asociace pojišťoven[4]
- ombudsman Ministerstva vnitra[5]
- ombudsman Právnické fakulty Univerzity Karlovy[6]
- ombudsmani některých velkých bank
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Čermák, František: Morfématika a slovotvorba češtiny, Praha, 2012
- ↑ Muzeum, umění a společnost, Profesní etické kodexy, Rada galerií ČR, Praha, 2007
- ↑ DAŇKOVÁ, Julie. Ombudsmana Fejka nahradil formulář. ČD už ochránce zákazníků nepotřebují. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2011-09-02 [cit. 2024-08-19]. Dostupné online.
- ↑ Kancelář ombudsmana České asociace pojišťoven z.ú.
- ↑ Ombudsman Ministerstva vnitra
- ↑ Mgr. Eva Hrubá - první ombudsmanka Právnické fakulty Univerzity Karlovy. www.prf.cuni.cz [online]. [cit. 2022-07-01]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HENDRYCH, Dušan, a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 861 s. ISBN 80-7179-442-2. Kapitola XXX.
