Maximilián Munk

MUDr. Maximilián Munk (5. listopadu 1847, Štvrtok – 27. listopadu 1923, Vídeň) byl rakousko-uherský lékař.

c. k. rada MUDr. Maximilián Munk
Narození	5. listopadu 1847 Štvrtok, Habsburská monarchie
Úmrtí	27. listopadu 1923 (ve věku 76 let) Vídeň, Rakouská republika
Národnost	židovská
Alma mater	lékařská fakulta Vídeňské univerzity
Povolání	lékař
Nábož. vyznání	judaismus
Choť	Sophie Mannabergová
Děti	5
Příbuzní	Wilhelm von Gutmann (strýc manželky)
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

První léta Maximiliána Munka ve Vítkovicích

Maximilián Munk se narodil 5. listopadu 1847 v Horních Uhrách, ve Štvrtoku, v židovské rodině. Studoval na na lékařské fakultě univerzity ve Vídni. Po studiích praktikoval v tamních nemocnicích, než mu z popudu Wilhelma von Gutmann, spolumajitele Vítkovického horního a hutního těžířstva (VHHT), r. 1878 nabídl místo ředitele v závodní nemocnici vítkovických železáren podnikový ředitel Paul Kupelwieser. Ve svých pamětech Kupelwieser vzpomíná, že ve špinavé a zanedbané nemocnici tehdy léčil jakýsi ranhojič nebo spíše lazebník, který neuměl česky a znal pouze dvě diagnózy a dva léky:

„… byl schopen položit svým pacientům, kteří většinou mluvili pouze česky, jen dvě otázky, přičemž pro lepší pochopení dělal krouživý pohyb rukou buď před čelem, nebo před břichem. Jedna otázka zněla: „Máte huhu?“, což znamenalo: „Bolí Vás hlava?“, a ta druhá pak: „Máte rumplipumpli?“, což bylo pro změnu: „Bolí Vás břicho?“. Pro každou z těchto nemocí, jež plně odrážely jeho lékařské dovednosti, měl také dva různé prostředky léčby, jejichž nahodilá záměna však nemohla způsobit nic hrozného.“

Munk nabídku práce ve Vítkovicích přijal a po svém příjezdu začal situaci měnit. Nejpozději r. 1880 zajistil druhého lékaře. Na to, že nemocnice v té době byla pouhé přízemní stavení se čtyřmi pokoji, dvěma lékaři, dvěma ošetřovateli a sluhou, vzpomínal zaměstnanec železáren Jan Vycpálek a dodává:

„Mnoho práce měl dr. Munk, než uvedl nemocnici alespoň trochu do pořádku, aby alespoň trochu vyhovovala, a než vychoval personál a pacienty.“

Mezi novinky, které dr. Munk zavedl, patřily teploměry, narkotika a mikroskopické rozbory. Roku 1888 reformoval nemocenskou pokladnu VHHT, jejímiž členy byli všichni zaměstnanci železáren a jejíž stanovy nově obsahovaly mj. čtyřtýdenní mateřskou dovolenou pro rodičky a týdenní dávky pro nemocné.

Výstavba nové nemocnice ve Vítkovicích

Protože zásadním problémem nemocnice byla její nedostačující kapacita, navrhl dr. Munk v roce 1882 výstavbu nové nemocnice v samém srdci Vítkovic (u dnešního Mírového náměstí). Stavba sice začala až po 6 letech, ale po dokončení (1890) již nemocnice poskytovala zraněným či nemocným zaměstnancům VHHT odpovídající péči. Tvořila ji hlavní budova, chirurgický pavilon, interní pavilon, dům ošetřovatelek, kuchyně, prádelna a chladírna. Nová nemocnice měla kapacitu 100 lůžek a byla moderně zařízená. Pracovalo zde 10 sester boromejek, 4 pomocní ošetřovatelé a 4 lékaři. Po deseti letech se vítkovická nemocnice rozrostla výstavbou třetího pavilonu (o 90 lůžek), jehož součástí byla mj. cela pro choromyslné pacienty a ambulance pro léčbu kožních a pohlavních chorob. Dr. Munk si také uvědomoval, že velkým problémem jeho doby jsou infekční nemoci, zejména tuberkulóza. V roce 1890 se proto vypravil do Berlína za Robertem Kochem, od nějž získal pokusnou vakcínu proti této nemoci. Ještě téhož roku zahájil výstavbu epidemického špitálu na dnešním ostravském náměstí Jiřího z Poděbrad (25 lůžek). Tato součást vítkovické nemocnice se také rozšiřovala a začátkem 20. století do ní začala svážet pacienty koňská sanitní služba. Munk se dále zabýval otázkou, jak oddělit těžce nemocné od lehkých případů, a tak roku 1900 v rámci vítkovické nemocnice vybudoval ústav pro rekonvalescenty v Bělském lese (kapacita 26 lůžek), jejž za tři roky při průměrné době pobytu sedm týdnů navštívilo 459 pacientů.

Ocenění a soukromý život

Působení dr. Munka vzbuzovalo u pacientů vděčnost a u kolegů uznání. Svědčí o tom poděkování uveřejněná česky i německy v novinách – za úspěšnou krční operaci při záškrtu dítěte a za obětavou péči o umírajícího otce. Dokladem respektu lékařů z Ostravy a okolí bylo Munkovo zvolení do Moravské lékařské komory v Brně 24. 6. 1893. Uznání mu projevil také panovník, když jej v roce 1899 jmenoval císařským radou v oboru lékařství. O soukromém životě dr. Munka se dochovaly jen útržky informací. Byl židovského vyznání. Roku 1882 se oženil se Sophií Mannabergovou, neteří Wilhelma von Gutmann, a měl s ní pět dětí – tři dcery a dva syny. Mladší syn Vilém zemřel v prosinci 1903 ve třetím roce svého života. V roce 1908 prožili Munkovi radost i smutek. V září v ostravské synagoze oslavili dvojitou svatbu svých dcer Ireny a Elsy, ale dva měsíce nato na studiích v Zürichu náhle skonal jejich starší syn Rudolf. Třetí dcera Anna je zaznamenána v seznamu ošetřovatelek v závodní nemocnici z roku 1915.

Poslední léta

Poslední etapa Munkovy výstavby vítkovické nemocnice spadá až do doby 1. světové války. V roce 1914 postavil 2. chirurgický pavilon s rentgenem a dvěma operačními sály (80 lůžek). Přesto kapacity nemocnice nedostačovaly – příval pacientů byl veliký (5 000–6 000 za rok), neboť kromě dělníků železáren byli hospitalizováni i vojáci a zajatci. Po skončení války byl dr. Munk zproštěn veškeré agendy spojené s technicko-zdravotní službou v nemocnici a 1. 1. 1919, po 41 letech působení, odešel s rodinou na odpočinek do Vídně. Zde 27. 11. 1923 kolem jedné hodiny ranní poklidně zemřel a byl pohřben na ústředním hřbitově ve Vídni. Jeho úmrtí a oblibu, které se těšil u pacientů i kolegů, připomenul také ostravský tisk.

Literatura

• Archiv VÍTKOVICE, a. s., fond Vítkovické horní a hutní těžířstvo, kartony 18, 19, 30, 2484, 3240.
• Mährisch-schlesischer Grenzbote. 2. 12. 1908. Mährische Ostrau: Reinhard Prokisch, roč. 32–33, č. 41, s. 4; 19. 6. 1887, roč. 11, č. 49, s. 6.
• Ostrauer Zeitung. 29. 6. 1893. Mährische Ostrau: Julius Kittl, roč. 1893, č. 75, s. 2; 28. 12. 1903, roč. 1903, č. 206, s. 2; 7. 9. 1908, roč. 21, č. 205, s. 4; 19. 12. 1915, roč. 26, č. 352, s. 6; 28. 11. 1923, roč. 34, č. 206, s. 2.
• Přítel dělníků. 1. 1. 1886. Mor. Ostrava: Fr. Wattolik, roč. 3, č. 1, s. 8.
• ROHEL, Jan (ed.). Vycpálkovy zapomenuté pohledy. Ostrava: DK VŽKG, 1969.
• Wohlfahrts-Einrichtungen des Eisenwerkes Witkowitz. Wien: Im eigenen Verlage, 1907, 1908.
• ZÁŘICKÝ, Aleš a ŠÚSTKOVÁ, Hana (ed.). Paul Kupelwieser, Paměti. Ostrava: Ostravská univerzita, 2019.
• BARCUCH, Antonín a ROHLOVÁ, Eva. Místopis starých Vítkovic. In: Ostrava 20. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Ostrava: Archiv města Ostravy, 2001, s. 270–303.
• DANĚK, Radoslav; ŠERKA, Jozef a ŠÚSTKOVÁ, Hana. Dlouhé 19. století – přerod v průmyslové centrum monarchie. In: PRZYBYLOVÁ, Blažena (ed.). Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013, s. 171–334.
• JIŘÍK, Karel. Závodní nemocnice Vítkovických železáren – největší v habsburské monarchii (1840–1920). In: Ostrava 25. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Ostrava: Archiv města Ostravy, 2011, s. 197–227.
• ŠIMÍK, Ladislav. Historický vývoj a rozvoj vítkovického závodního zdravotnictví v období 1828–1970. In: 125 let vítkovického závodního zdravotnictví 1853–1978. Ostrava: Propagace Vítkovice, 1978, s. 25–69.