Přeskočit na obsah

Johann Rathausky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Johann Rathausky
Narození23. listopadu 1858 nebo 24. listopadu 1858
Vídeň
Úmrtí16. července 1912 (ve věku 53 let) nebo 17. července 1912 (ve věku 53 let)
Vídeň
Povolánísochař
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Johann Rathausky, také Hans Rathousky (24. listopadu 1858 Vídeň – 16. července 1912 Vídeň) byl rakouský sochař období historismu.

Rathausky absolvoval studium sochařství na vídeňské akademii, kde byl žákem v mistrovské třídě Carla Kundmanna. V letech 1890–1895 a 1900 byl členem vídeňského Künstlerhausu, z něhož odešel a v letech 1900–1905 se stal zakladatelem a vůdčím členem vídeňského spolku Hagenbund.[1] Za svá díla byla několikrát oceněn, například roku 1895 velkou zlatou státní medailí a roku 1900 získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži.[2]

Byl figuralistou a portrétistou, jeho oblíbeným materiálem byl bílý carrarský mramor, později experimentoval i s umělými materiály jako byl teralit.. Z hlíny modeloval reliéfy velkých rozměrů i návrhy na plakety.Začínal jako vyznavač novobaroka, postupně se vypracoval k naturalismu. Jeho stěžejními díly byly monumentální sochy slavných osobností pro Salcburk a pro pražské Rudolfinum. Fasády novobarokních domů na vídeňské Ringstrasse vyzdobil četnými štukovými reliéfy.[3]

  • Jezdecké sošky a typy vojáků z rakouské armády získal císař František Josef I. darem.
  • Skupinami reliéfů a sošek dětí přispěl k výzdobě tanečního sálu Nového Hofburgu ve Vídni.
  • Do souboru soch na atice pražského Rudolfina přispěl v letech 1888 až 1890 dvěma pískovcovými sochami: Georga Friedricha Händela a Christopha Willibalda Glucka.
  • Figurální kompozici Hélios a Seléné vytesal z carrarského mramoru roku 1891 do středu monumentální kašny v parku před hotelem Stefánie v Opatiji, na objednávku C. a k. Jižní železniční společnosti, jejíž vlaky zde měly konečnou. Pro tutéž společnost vytvořil
  • Bustu ředitele Jižní železnice Friedricha Julia Schülera (1896).
  • Pomník s busto stavitele Brennerské dráhy Carla von Etzela vytvořil pro nádraží v Brenneru již roku 1892.
  • Pomník Adalberta Stiftera (1902) v Linci
  • Pamětní kámen Adalberta Stiftera s jeho reliéfní bustou v medailonu vytvořil pro Frymburk v roce 1902.
  • Pomník s bustou stavitele Brennerské dráhy Carla von Etzela vytvořil pro nádraží v Brenneru již roku 1892.
  • Epitaf s bustou císařovny Alžběty vytvořil pro Lineci roku 1903, ale byl zničen roku 1938.
  • Jeho dílem jsou četné náhrobní pomníky na vídeňském ústředním hřbitověn například mauzoleum bratří Kleinů nebo pomník s poprsím hudebního skladatele a regenschoriho Antona M. Storcha.
  • Pomník stavitele železniční trati Tauernbahn Karla Wurmba v Salcburku, rovněž z bílého carrarského mramoru, byl odhalen 13. října 1913, více než rok po umělcově smrti.
  • Polofiguru vídeňského malíře Ferdinanda Georga Waldmüllera vytvořil roku 1908.

Rathausky má čestný hrob v protestantské části vídeňského ústředního hřbitova.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Rathausky na německé Wikipedii.

  1. Felix CzeikeGeschichtewiki Wien, heslo Hans Rathausky
  2. Österreichisches biographisches Lexikon 1815–1950. Band 8, Hrsg. von der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften / Wien/Graz: Böhlau 1983, ISBN 3-7001-0615-7, dostupné online
  3. Renate Wagner-Rieger [Hg.]: Die Ringstraße. Bild einer Epoche. Die Erweiterung der Inneren Stadt Wien unter Kaiser Franz Joseph. Band 11. Wiesbaden: Steiner 1969-1981, s. 365

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Österreichisches biographisches Lexikon 1815–1950. Band 8, Hrsg. von der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften / Wien/Graz: Böhlau 1983, ISBN 3-7001-0615-7, dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]