Eduard Otto

Eduard Otto
Fotografie z roku 1914 (Wiener Salonblatt)
Rakousko-uherský vyslanec v Černé Hoře
Ve funkci: 1913 – 1914
Předchůdce	Wladimir Giesl
Nástupce	přerušení diplomatických styků
Rakousko-uherský vyslanec v Persii
Ve funkci: 1911 – 1912
Předchůdce	Arthur von Rosthorn
Nástupce	Hugo II. Logothetti
Narození	19. prosince 1863 Terst
Úmrtí	13. dubna 1943 (ve věku 79 let) Goslar
Profese	diplomat
Ocenění	Řád železné koruny, Řád Františka Josefa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Otto (19. prosince 1863 Terst – 13. dubna 1943 Goslar am Harz) byl rakousko-uherský diplomat. V diplomatických službách působil od roku 1888 a v různých funkcích strávil dvacet let na ambasádě v Istanbulu. V letech 1911–1912 byl rakousko-uherským vyslancem v Persii a v letech 1913–1914 v Černé Hoře. Na začátku první světové války se vrátil do Vídně, ale po obsazení Černé Hory rakousko-uherskou armádou zde znovu působil jako diplomatický zástupce okupační správy (1916–1918). Po roce 1918 žil v soukromí.

Životopis

Byl synem Eduarda Otta, ředitele společnosti Lloyd v Terstu. Maturoval na gymnáziu a v letech 1882–1887 studoval na Orientální akademii ve Vídni, kde dosahoval výborných výsledků. V letech 1887–1888 absolvoval jednoroční vojenskou službu u jednotek c. k. zeměbrany. V roce 1888 vstoupil do konzulární služby, začínal v rodném Terstu a další praxi získal u Obchodní a živnostenské komory ve Vídni. V roce 1890 byl přidělen k rakousko-uherskému velvyslanectví v Istanbulu, kde strávil dvacet let. Začínal jako překladatel a později postupoval v hodnostech jako legační sekretář (1896), konzul (1898) a velvyslanecký rada (1905). V roce 1908 mu byl udělen titul mimořádného a zplonomocného vyslance.

V letech 1911–1912 byl rakousko-uherským vyslancem v Teheránu, poté byl krátce s titulem mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra veden na ministerstvu zahraničí. V letech 1913–1914 byl vyslancem v Cetinji. Na začátku první světové války z Černé Hory odjel do Vídně, kde byl s titulem vyslance přidělen na ministerstvo zahraničí. Na začátku roku 1916 podnikl cestu do Sarajeva a po okupaci Černé Hory byl nakonec diplomatickým zástupcem u okupační správy v Cetinji (1916–1918). Po zániku monarchie byl k datu 1. ledna 1919 penzionován a od té doby žil v soukromí. Závěr života strávil v Německu, kde také zemřel.

Od roku 1893 byl ženatý s Mary Holzhausenovou, dcerou Adolfa Holzhausena (1827–1892), ředitele dvorní a univerzitní tiskárny ve Vídni.

Řády a vyznamenání

Během působení v diplomatických službách získal několik ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1899)
• komturský kříž Řádu Františka Josefa (1917)

Zahraničí

• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád sv. Stanislava II. třídy (Rusko)

Odkazy

Literatura

• DEUSCH, Engelbert: Die effektiven Konsuln Österreich (-Ungarns) von 1825–1918. Ihre Ausbildung, Arbeitsverhältnisse und Biografien; Wien, 2017; s. 484–485 (heslo Eduard Otto) ISBN 978-3-205-20493-0
• CLARK, Christopher: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce (The Sleepwalkers. How Europe Went to War in 1914); Londýn, 2012 (Praha, 2014; český překlad Zdeněk Hron) 669 s. ISBN 978-80-906242-7-6
• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9