Operaismo

Operaismo (italský výraz pro workerismus) byla heterodoxní marxistická teorie a hnutí, které se objevilo v Itálii v šedesátých letech 20. století. Operaismus staví na Marxově tvrzení, že kapitál reaguje na boje dělnické třídy; ovšem podle hnutí je dělnická třída ta aktivní složka, zatímco kapitál je reaktivní. Koncept tak obhajoval dělnické stávky, organizovanou absenci na pracovišti a sabotáže, coby nástroje dělnického boje za lepší pracovní podmínky.

Hnutí operaismo bylo reakcí na průmyslový boom poválečného italského hospodářského zázraku a objevilo se v radikálních kruzích dělnických stran Italské komunistické strany (PCI) a Italské socialistické strany (PSI). Mezi hlavní teoretiky tohoto směru patřili Raniero Panzieri, Mario Tronti, Antonio Negri, Sergio Bologna a Romano Alquati, kteří se uskupili kolem nových periodik Quaderni Rossi (založené v roce 1961) a Classe Operaia (založené v roce 1964). Předmětem zkoumání byl vztah mezi materiální strukturou dělnické třídy a její schopností politické sebeorganizace. Tato analýza byla často formována novou metodou „dělnického bádání“ (conricerca), což je forma společného výzkumu prováděného s továrními dělníky.

Hnutí rezonovalo zejména v období tzv. horkého podzimu (Autunno caldo) v letech 1969 až 1970, během něhož probíhala v severní Itálii velká vlna dělnických stávek. V této době ho vyznávaly radikálně levicové politické organizace, jako Potere Operaio. Postupně z něj vyrostlo širší hnutí autonomistického marxismu – v Itálii šlo o hnutí Autonomia Operaia. Jeho cílem bylo nahradit tradiční hierarchie na pracovišti a ve společnosti a rozvinout dělnické samosprávy.

Periodika

Quaderni Rossi (1961–1966)

Časopis Quaderni Rossi (tj. Rudé sešity) začal vydávat v roce 1961 Raniero Panzieri. Cílem časopisu byl oposkytnout prostor radikálním socialistům, komunistickým intelektuálům a odborářům, kteří kritizovali neschopnost levicových politických stran reagovat na skutečné výzvy kapitalismu po druhé světové válce. Ústředním tématem bylo odmítnutí myšlenky, že technologie je autonomní, progresivní silou; Panzieri místo toho tvrdil, že kapitalistické využívání strojů je formou třídní nadvlády. Ve své vlivné eseji Kapitalistické využívání strojů tvrdil, že „je to právě kapitalistický ‚despotismus‘, který nabývá podoby technologické racionality“. V moderním kapitalismu se kapitalistické plánování rozšířilo z továrny na společnost jako celek, přičemž jediným limitem tohoto vývoje byl odpor dělnické třídy.

Skupina se proslavila používáním „dělnického bádání“ (conricerca), metody militantního výzkumu, která kombinovala sociologické techniky s politickou prací v továrnách. Inspirovali se přitom u francouzského radikálního hnutí Socialisme ou Barbarie. Výzkumníci jako Romano Alquati provedli podrobné studie života a postojů dělnické třídy ve velkých továrnách, jako jsou FIAT a Olivetti.

Classe Operaia (1964–1967)

V roce 1962 došlo k rozkolu v Quaderni Rossi během dělnických nepokojů v Turíně. Jádro časopisu kolem Panzieriho bylo opatrné v akceptaci násilí. To vedlo radikálnější část kolem Maria Trontiho ke kritice a postupnému odštěpení. V roce 1964 založili vlastní časopis Classe Operaia (tj. Dělnická třída). V prvním čísle Tronti napsal: „I my jsme pracovali s konceptem, který klade kapitalistický rozvoj na první místo a dělníky na druhé. To je chyba. A teď musíme problém obrátit naruby... a začít znovu od začátku: a tím začátkem je třídní boj dělnické třídy.“ Boj dělnické třídy od té chvíle nebyl výsledkem rozporů kapitalistického vývoje, ale jeho hybnou silou, což znamenalo kopernikovský obrat v marxismu. Kapitál je podle této teorie nucen neustále revolucionizovat své metody výroby, řízení a dokonce i své politické struktury (stát) jako reakci na antagonismus dělníků.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Operaismo na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Operaismo na Wikimedia Commons

Portály: Ekonomie | Historie | Itálie